Než bych začal s psaním historie kmene Osmaka Opo, rád bych se zmínil o tom co předcházelo.
Je tomu již více než sto let, kdy spisovatel, dobrodruh, cestovatel, přírodovědec, malíř Ernest Thompson Seton pronesl okřídlené přísloví „Poznav trýzeň žízně, vykopal jsem studnu, aby i jiní mohli z ní pít“ Tento citát se poté stal i motem pro nově vzniklou americkou organizaci sdružující mládež tzv. The Woodcraft League. Byl to právě Seton, kdo vdechl Woodcraftu jeho ducha, myšlenkovou náplň a systém, který s menšími změnami přetrvává až dodnes. Stručně řečeno je systém založen na samosprávě dětí za dohledu dospělých, což neznamená, že dospělí se mohou někde povalovat a pouze přihlížet, aby se nic nestalo. Naopak na nich leží velká zodpovědnost, neboť oni by měli vnášet do činnosti nové nápady, celkový náboj a motivaci. Neměli by však přebírat veškerou zodpovědnost, ale spíše ji postupně přenášet na děti.
Woodcraft není jen organizace, ale je to také filozofie, zamýšlející se nad vztahem mezi lidmi a přírodou jako neodmyslitelnou součástí našeho života. Ideálním vzorem pro woodcraftera jsou indiáni. Právě oni dokázali žít v souladu s přírodou a jejich mravní kodex byl postavený na opravdu pevných základech.
V naší zemi se o prosazení woodcraftu nejvíce zasloužil Miloš Seifert. Pravě on stál v roce 1922 na sněmu, kde se rozhodlo o založení Zálesácké ligy československé. Po roce se přejmenovala na Ligu lesní moudrosti. Další historické události příliš nenapomáhali pokračování této organizace.Znovu byla oficiálně obnovena až v roce 1990. Od té doby stále vzkvétá a doufejme, že vzkvétat bude i nadále.
V našem městečku se indiáni vyklubali již v roce 1994. Jejich vzniku předcházela existence Junáka, založeného v roce 1990. Přerod z Junáka na Ligu lesní moudrosti se uskutečnil díky myšlenkovému vývoji některých vedoucí, kteří se odkláněli od vojenského pojetí Junáka a naopak se jim stále více přibližovala myšlenková idea woodcraftu. Po setkání s kmenem Žlutý kvítek, nemohlo již nic zabránit…
Od jara roku 1994 se tedy začala scházet skupina lidí, nechali se zaregistrovat do Ligy lesní moudrosti, pojmenovali se Osmaka Opo (v lakotštině znamenající Mlhavé údolí, tedy jméno údolí, kde se konali předešlé letní tábory), ušili si indiánské stany Tee-pee a hned v létě vyrazili na první indiánský tábor. Byl plný nových zkušeností a skvělé atmosféry. To nejen díky nadšení zúčastněných, ale také úžasné přírody, nacházející se podél klikatého břehu řeky Ploučnice. Díky úspěchu prvního tábora se toto místo stalo hlavním letním tábořištěm pro dalších sedm let, každý z těchto táborů byl něčím jiný, jednou bylo celý tábor šílné sucho a horko, podruhé nás zase vyplavila povodeň, ale pokaždé jsme se naučili něco nového, upevnili svůj vztah k přírodě a k sobě samým. V roce 2001 se uskutečnil putovní tábor na Slovensko, byla to úžasná změna a poznali jsme nové kraje. Rok poté se poprvé jelo na společný ligový tábor, kde se sešlo více kmenů, ten se stal novou inspirací pro naše členy, možností setkat se s novými lidmi společných zájmů a vyměnit si s nimi své zkušenosti. I když letní tábory jsou hlavní náplní naší činnosti, byla by chyba si myslet, že tím naše aktivita končí. Samozřejmostí byli a jsou schůzky, které doplňují náš program a také zlepšují fyzickou zdatnost, neboť hlavní a nejoblíbenější náplní se staly pohybové hry. O víkendech vyrážíme na výpravy, které nám opět pomáhají uvědomit si, že život nemusí být jen pohodlná postel vyhřátý pokojíček a plné bříško. Ne že by jsme trpěli hlady, ale prostě a jednoduše co neunesete na zádech to nemáte. Takovou tradiční populární akcí se stalo vítání jara spojené s putováním na vrch Ralsko. Koná se vždy první jarní víkend jednou se odchází z Mnichova Hradiště, další rok od Bezdězu a než tříroční cyklus začne znovu startuje se ještě ze Sychrova. Účastníci jsou rozděleni do dvojic, poté již stačí jen putovat a putovat a včas dorazit na vrcholek, kde se opět všichni setkají a společně přivítají jaro. Krom velkých táborů větráme svá týpí i na jarních podzimních i zimních tábořeních, která bývají obzvláště malebnou a romantickou událostí. Dále jste nás mohli potkat na akcích červeného kříže nebo jak sbíráme odpadky na den Země.
V roce 2004 bylo našemu kmeni již 1O let. Řádná oslava proběhla 22. května v prostorách mnichovohradišťského kapucínského kláštera za kaplí sv. Anny. Pozvali jsme všechny bývalé členy, kamarády, příznivce a příbuzné, hráli jsme divadlo, nakrmili je, hráli hry, stříleli z luku, rozdělávali oheň třením dřev, promítali film (k té příležitosti vzniklý), fotky, zavzpomínali, poklábosili a prostě si to užívali.
Mimořádnou aktivitou, krom těch tradičních, bylo hlídání sokolího hnízda v rámci akce Falco 2005. Jelikož se snažíme nejen utíkat do přírody, ale i soužít s moderní civilizací naše kroky vedli i do velkých měst. V Praze jsme několikráte navštívili Náprstkovo museum, kino IMAX 3D. V Liberci se stala oblíbenou atrakcí zoologická a botanická zahrada, laser games a IQ park také potěšili. Sekce starších podnikla výlet do moravských vinných sklepů.
Rok 2009 se stal velice plodným. Jednak jsme oslavili své 15-té výročí v rámci plesu Ligy Lesní Moudrosti. Ples se konal v Mukařově v tamnějším kulturním sále vyzdobeném tak, aby se účastníci cítili jako v lese. Slavilo se celý den a celou noc. Z doprovodných akcí lze vyjmenovat premiéru našeho nového filmu ZaHada, celorepublikový zápas v Šiny (indiánský pozemní hokej), tombola, výstava fotografií atd. Účastí nás poctilo přesně 100+1 přátel, rodičů a příznivců. V srpnu toho samého roku jsme si ještě stihli odskočit 1000km do Rumunského banátu, kde jsme připravovali a vedli tábor pro místní děti z okolních českých vesnic. Podsady a dvě týpí stanuli na malebné louce u Petra nedaleko vesnice Gerník na potoce průzračném plném raků.
Nyní máme i toto za sebou a nezbývá nic jiného než dále čerpat a předávat nové zkušenosti, roznášet radost tam, kde je to potřeba, hrát si dokud to jde, pozorovat západy a východy slunce, dále poznávat přírodu a svět kolem nás a hlavně s chutí žít.